Ten výlet byl jiný

Po nějaké době páníček zastavil. Aha, asi už jsme na místě. Páníček otevřel dveře a nechal mě vyskočit ven. 

Najednou dveře rychle zabouchl, nasedl do auta a odjel. Stála jsem tam celá paf z toho a vůbec jsem tomu nerozuměla.

Sedla jsem si na krajnici silnice a čekala, až se páníček vrátí.

Uběhl celý den, a pak noc. Pozorovala jsem auta projíždějící kolem a páníček stále nikde. Zatím co moje naděje na vrácení páníčka klesala, stoupal můj hlad.

Začala jsem se rozhlížet kolem sebe. Přes silnici jsem zaznamenala pohyb a pak lidi. Co mám dělat? Utéct? Zůstat? Jít k nim?

Hlad a zoufalství nakonec přerostli i strach. Vydala jsem se k nim. Chvíli jsem je pozorovala. A pak jsem přišla k paní.

Ta se na mě podívala a hned poznala, že mám hlad. Jenže pokrčila rameny s tím, že tam vůbec nic nemá. A najednou odněkud vytáhla kus chleba a podala mi ho.

Rychle jsem ho chňapla, aby si to nerozmyslela. Nebyl úplně čerstvý, ale bylo to snad nejlepší jídlo, co jsem kdy jedla. Nikdy jsem neměla tak obrovský hlad.

Potom jsem se stočila do klubíčka vedle vchodových dveří. Bylo mi najednou úplně jedno co se stane. Hlavně to nějak vyřešte.

Nechali mě ležet. Pán odjel autem. Asi mě také opustil.

Za chvíli se však vrátil. Vezl celý hrnec vařených těstovin s konzervou. Kdybych mohla, plakala bych dojetím.

Pak se mě paní pokusila pohladit. Nechala jsem se. I podrbat jsem se nechala. A oni si nechali mě. Jmenuji se Brita. Mám nový domov a je mi krásně.

Celý komix je na Instagramu