Jak jsem poznala, že králíci nejsou plyšáci 

Když jsem byla malé štěně, byla jsem opravdu maličká. Tak maličká, že se moji lidé báli, abych někde neutekla nebo neprolezla pod plotem.

Jednoho dne dostali nápad.

"Na chvilku ji dáme ke králíkům. Tam bude v bezpečí."

Musím uznat, že ten nápad zněl lépe jim než mně.

Nejdřív bylo všechno v pořádku. Rozhlížela jsem se kolem sebe, očichávala nové pachy a přemýšlela, co jsou ta chlupatá stvoření za podivná zvířata.

Jenže pak si mě všiml králík Lejdyn.

A rozhodl se, že mi vysvětlí, kdo je tam pánem.

Než jsem stačila pochopit, co se děje, přiběhl ke mně a začal mě zadníma nohama kopat. A ne že by do mě jen tak šťouchl. Kdepak. Kopal opravdu poctivě.

Já, statečná budoucí jezevčice, jsem se během několika vteřin proměnila v malou chlupatou kuličku.

Naštěstí mě moji lidé rychle zachránili.

Jenže na tuhle zkušenost se nezapomíná.

Od té doby mám ke králíkům a činčilám velký respekt. Když jsem je později potkala na verandě, snažila jsem se být co nejmenší. Kdyby to šlo, nejraději bych se schovala pod práh a zmizela.

Někdo si možná myslí, že se psi ničeho nebojí.

Já vám ale můžu prozradit tajemství.

Bála jsem se králíka.

A docela oprávněně.

Kočky mi nevadí. Na ty si občas troufnu. Když utíkají, ráda je trochu proženu. Když neutíkají, tak raději jen opatrně zamávám ocasem a jdu si po svém.

Ale králík?

To je úplně jiná liga.